K PROBLEMATICE ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH, 1. část

K PROBLEMATICE ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH, 1. část

průvodce základními pojmy a účinnou právní úpravou se související judikaturou a vzory podání

 

Obchodní sdělení:

Vše, co si v našich příspěvcích přečtete a co je v nich o právu a právních předpisech, můžete získat v našem e-shopu zakoupením předplatného právně informačního systému EPIS, jehož kvalita je prověřena více než dvaceti lety nepřetržitého vývoje a výroby. Stačí jeden krok a pracovníci našeho obchodního oddělení Vám připraví dodávku právního systému EPIS „na míru“ podle Vašich potřeb. Nepřehlédněte aktuální novinky systému EPIS a nejnovější záznamy o publikovaných právních předpisech a dalších dokumentech!

 

Tento průvodce vychází z aktuální účinné právní úpravy odpovědnosti za škodu v pracovněprávních vztazích. Byl sestaven za použití právně informačního programu EPIS. Výklad se bude striktně držet dikce zákona, který ve zhuštěné podobě danou problematiku upravuje. Průvodce v daném případě není teoretickou statí a není také všeobjímajícím textem o právní odpovědnosti. Našim cílem je ukázat kde přesně najít a jak správně pochopit právní úpravu pracovněprávní odpovědnosti za škodu.

 

Stručně o odpovědnosti za škodu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 a o náhradě majetkové a nemajetkové újmy podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., v účinném znění (dále „OZ“).

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 upravoval problematiku odpovědnosti za škodu a za bezdůvodné obohacení v Části VI., a to v ustanoveních §415 až §459.

Podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu je porušení nebo nesplnění určité právní povinnosti; z toho lze dovodit, že ke vzniku škody vede buď určité protiprávní jednání (konání) nebo opomenutí splnit určitou povinnost, stanovenou právními předpisy. Zrušený ObčZ pojem „škoda“ přímo nedefinoval, bylo jej tak nutné dovodit výkladem z ustálené judikatury. Ustanovení §420 odst. 1 ObčZ nerozlišovalo, zda ke vzniku škody došlo v důsledku povinnosti uložené právním předpisem nebo porušením povinnosti stanovené smluvně. Podle citovaného ustanovení §420 ObčZ „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“. Z hlediska tzv. „generální prevence“ proti vzniku škod bylo důležité ustanovení §415 ObčZ, které stanovilo, že „každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“.“ Podle §417 odst. 1 ObčZ byl i ten, komu škoda hrozí, povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Šlo-li o vážné ohrožení, měl ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody (§417 odst. 2 ObčZ). Ustanovení §418 ObčZ definovalo dvě okolnosti vylučující protiprávnost a odpovědnost za škodu, a to krajní nouzi a nutnou obranu. Kdo způsobil škodu, když odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni odpovědný, ledaže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Rovněž neodpovídal za škodu, kdo ji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku. O nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

Poznámka:

K citovaným ustanovením ObčZ z roku 1964 je k dispozici rozsáhlá judikatura. S ohledem na to, že jde o právní předpis zrušený, mají tato soudní rozhodnutí spíše historický a edukativní význam. Jednotlivá soudní rozhodnutí lze v online i off-line verzi EPIS zobrazit vždy na úrovni konkrétního ustanovení právního předpisu (paragrafu).

 

Stručně o náhradě majetkové a nemajetkové újmy v novém občanském zákoníku

V novém občanském zákoníku je úprava náhrady majetkové a nemajetkové újmy poměrně rozsáhlá a je obsažena v ustanoveních §2894 až §2971 OZ. Judikatura k těmto ustanovením OZ je spíše sporadická; pokud bude dostupná, bude v tomto průvodci zmíněna.

Cílem tohoto průvodce není rozebírat podrobně občanskoprávní odpovědnost za majetkovou a nemajetkovou újmu, proto se bude omezovat jen na úvodní ustanovení OZ, která charakterizují škodu.

 

Škoda a její definice v novém občanském zákoníku

Pokud OZ stanoví povinnost nahradit újmu, je tím míněna povinnost nahradit újmu majetkovou (tj. škodu). Povinnost nahradit nemajetkovou újmu vzniká pouze v případě, kdy to vyplývá ze smlouvy nebo ze zákona (§2894 OZ). Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

Škoda představuje jakoukoli ztrátu na majetku. Jde jednak o škodu skutečnou, tj. výše, o kterou se hodnota majetku snížila, jednak také o ušlý zisk, tj. výše, o kterou se hodnota majetku nezvýšila, ačkoli mohla a měla.

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §2894 OZ:

8 Tdo 46/2013 - Nejvyšší soud ČR

8 Tdo 190/2017 - Nejvyšší soud ČR

25 Cdo 2782/2017 - Nejvyšší soud ČR

25 Cdo 972/2018 - Nejvyšší soud ČR

 

Odpovědnost za škodu

Za vzniklou škodu je zpravidla odpovědný ten, kdo jí způsobil – tj. škůdce. Podmínky vzniku povinnosti škůdce uhradit škodu OZ rozlišuje s ohledem na to, zda ji způsobil porušením zásad dobrých mravů (§2909 OZ), porušením zákona (§2910 OZ), či porušením smluvní povinnosti (§2913 OZ). Podle nového OZ pro vznik povinnosti k náhradě škody vzniklé v důsledku porušení smlouvy není vyžadováno zavinění.

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §2910 OZ:

15 Tdo 902/2013 - Nejvyšší soud ČR - obchodní a občanskoprávní kolegium

Podle §2895 OZ je škůdce povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

Stejně tak, jako zrušený ObčZ, tak i nový OZ č. 89/2012 Sb., stanoví okolnosti vylučující protiprávnost, a tedy okolnosti vylučující odpovědnost za škodu, a to nutnou obranu (§2905) a krajní nouzi (§2906). Při posouzení, zda někdo jednal v nutné obraně, anebo v krajní nouzi, se přihlédne i k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok nebo jiné nebezpečí (§2907 OZ).

Je nutné zmínit přechodné ustanovení §3079 OZ, které stanoví, že „právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (OZ), se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.“ Nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti OZ o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí jeho účinnosti, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3 OZ), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle OZ.

 

KONSTRUKCE ODPOVĚDNOSTI V PRACOVNÍM PRÁVU

Pracovněprávní odpovědnost je zvláštní kvalifikovaný druh pracovněprávní povinnosti, jejíž vznik jako sekundární povinnosti předpokládá porušení primární právní povinnosti.[1]

Aby mohl vzniknout pracovněprávní odpovědnostní vztah, musí nutně existovat primární (základní) pracovněprávní vztah, tj. vztah závislé práce. Pracovněprávní odpovědnost však může trvat i po skončení základního pracovněprávního vztahu. Pro pracovněprávní odpovědnost je typická odpovědnost zaměstnance za zavinění, a to, že zaměstnanec odpovídá jen za skutečnou škodu. Vznik pracovněprávní odpovědnosti není nutně vázán jen na porušení norem pracovního práva, ale i na porušení povinností stanovených jinými právnímu předpisy, např. předpisy práva správního či občanského.

Značný význam pro předcházení vzniku škod mají prevenční ustanovení §248 a §249 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v účinném znění (dále jen „ZP“). Podle §248 ZP je zaměstnavatel povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku; zjistí-li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. Zaměstnavatel je z důvodu ochrany majetku oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, popřípadě provádět prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce podle věty první musí být dodržena ochrana osobnosti. Osobní prohlídku může provádět pouze fyzická osoba stejného pohlaví.

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §249 ZP:

21 Cdo 3555/2013 - Nejvyšší soud ČR

 

POVINNOSTI ZAMĚSTNANCE NAHRADIT ZAMĚSTNAVATELI ŠKODU

Obecná povinnost nahradit škodu

Obecná povinnost nahradit škodu v pracovněprávních vztazích je upravena v ustanovení §250 ZP. Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Z uvedeného je zřejmé, že jde o subjektivní odpovědnost za zaviněné jednání (opomenutí), zaměstnanec odpovídá za zaviněné porušení povinností, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. Z hlediska prokazování zavinění je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v §252 a §255, tj. při vzniku schodku na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§252 ZP) a při ztrátě svěřených věcí (§255 ZP).

V ustanovení §251 sankcionuje zákoník práce nesplnění povinnosti k odvrácení škody. Na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Zaměstnanec však není povinen nahradit škodu, kterou způsobil při odvrácení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

 

Vzor oznámení zaměstnance o závadách v jeho pracovních podmínkách v systému EPIS >>

(§251 a §252 ZP)

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §250 ZP:

21 Cdo 3555/2013 - Nejvyšší soud ČR

21 Cdo 2536/2013 - Nejvyšší soud ČR

31 Cdo 2764/2016 - Nejvyšší soud - občanskoprávní a obchodní kolegium

Vztahující se judikatura k ustanovení §251 ZP:

21 Cdo 3555/2013 - Nejvyšší soud ČR

Vztahující se judikatura k ustanovení §252 ZP:

21 Cdo 4711/2017 - Nejvyšší soud ČR

 

Škoda způsobená zaměstnancem zaměstnavateli

Schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§252 a násl. ZP)

Byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen "dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty"), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na těchto hodnotách. Dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku. Není ji tedy možné uzavřít s mladistvým zaměstnancem (osoba od dosažení 15-ti do dosažení 18-ti let věku). Byla-li svéprávnost zaměstnance omezena, nesmí za něj zástupce uzavřít dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty.

Zákoník práce vyžaduje, aby dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty byla uzavřena v písemné formě.

Zaměstnanec se zprostí povinnosti nahradit schodek zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat. Důkazní povinnost je na straně zaměstnance.

 

Vzor dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty v systému EPIS >>

(§252 ZP)

Vzor výzvy zaměstnavatele k náhradě schodku na svěřených hodnotách v systému EPIS >>

(§252 ZP)

 

Odstoupení od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty

Podle §253 ZP zaměstnanec, který uzavřel dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty, může od ní odstoupit, vykonává-li jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán, nebo pokud zaměstnavatel v době do 15 kalendářních dnů od obdržení jeho písemného upozornění neodstraní závady v pracovních podmínkách, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Jsou-li hodnoty svěřeny k vyúčtování společně více zaměstnancům, může zaměstnanec od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty také odstoupit, jestliže je na pracoviště zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí nebo jeho zástupce. Odstoupení od dohody o odpovědnosti podle věty první musí mít písemnou formu.

Závazek z dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější.

 

Vzor odstoupení zaměstnance od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty v systému EPIS >>

(§253, §254 ZP)

Povinnost zaměstnavatele provést inventuru

Podle §254 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen provést inventuru

• při uzavření dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty,
• při zániku závazku z této dohody,
• při výkonu jiné práce,
• při převedení zaměstnance na jinou práci nebo na jiné pracoviště,
• při jeho přeložení a
• při skončení pracovního poměru.

Na pracovištích, kde pracují zaměstnanci společně zavázaní k vyúčtování svěřených hodnot, je zaměstnavatel povinen inventuru provést

• při uzavření dohod o odpovědnosti za svěřené hodnoty se všemi společně zavázanými zaměstnanci,
• při zániku závazku ze všech těchto dohod,
• při výkonu jiné práce,
• při převedení na jinou práci nebo na jiné pracoviště nebo přeložení všech společně zavázaných zaměstnanců,
• při změně na pracovním místě vedoucího zaměstnance nebo jeho zástupce a
• na žádost kteréhokoliv ze společně zavázaných zaměstnanců při změně v jejich kolektivu, popřípadě
• při odstoupení některého z nich od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty.

Jestliže zaměstnanec, který byl společně zavázán k vyúčtování svěřených hodnot a jehož pracovní poměr skončil, nebo který vykonává jinou práci, nebo který byl převeden na jinou práci, nebo který byl převeden na jiné pracoviště nebo přeložen, nepožádá zároveň o provedení inventury, je povinen nahradit schodek zjištěný nejbližší inventurou na jeho dřívějším pracovišti. Jestliže zaměstnanec, který je zařazován na pracoviště, kde pracují zaměstnanci společně zavázaní k vyúčtování svěřených hodnot, nepožádá zároveň o provedení inventury, je povinen, pokud od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty neodstoupil, schodek zjištěný nejbližší inventurou nahradit.

Při společné odpovědnosti za svěřené hodnoty lze důrazně doporučit zaměstnancům, kteří ukončují nebo s kterými byl zaměstnavatelem ukončen pracovněprávní vztah, nebo kteří vykonávají jinou práci, nebo kteří byli převedeni na jinou práci, nebo kteří byli převedeni na jiné pracoviště nebo přeloženi, aby současně s tím požádali o provedení inventury.

 

Vzor dohody o společné odpovědnosti za svěřené hodnoty v systému EPIS >>

(§252 až §254, §260 ZP)

 

Odpovědnost za ztrátu svěřených věcí

Podle §255 ZP je zaměstnanec povinen nahradit škodu způsobenou ztrátou nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení. Pokud cena takové svěřené věci přesahuje 50 000 Kč, smí být zaměstnanci svěřena jen na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí.

Uvedenou částku 50 000 Kč může zvýšit vláda nařízením.

Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku. Není ji tedy možné uzavřít s mladistvým zaměstnancem.

Byla-li svéprávnost zaměstnance omezena, nesmí za něj zástupce uzavřít dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí.

Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí musí být uzavřena písemně.

Zaměstnanec se zprostí povinnosti nahradit ztrátu zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Důkazní břemeno zde leží na straně zaměstnance.

 

Vzor dohody o převzetí svěřených předmětů v systému EPIS >>

(§255 ZP)

Vzor výzvy zaměstnavatele k náhradě ztráty svěřených předmětů v systému EPIS >>

(§255 ZP)

 

Odstoupení od dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí

Podle §256 ZP zaměstnanec, který uzavřel dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí, může od ní odstoupit, jestliže mu zaměstnavatel nevytvořil podmínky k zajištění ochrany svěřených věcí proti jejich ztrátě. Odstoupení od dohody o odpovědnosti podle věty první musí mít písemnou formu.

Závazek z dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější.

 

Rozsah a způsob náhrady škody

V případě obecné odpovědnosti za škodu podle OZ (§2894 a násl.) vychází stávající účinná právní úprava z rovnosti subjektů (poškozeného a škůdce). Podle §2951 odst. 1 OZ se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

Podle §2951 odst. 2 OZ se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §2951 OZ:

8 Tdo 46/2013 - Nejvyšší soud ČR

25 Cdo 2782/2017 - Nejvyšší soud ČR

 

Podle §2952 OZ se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §2952 OZ:

25 Cdo 2782/2017 - Nejvyšší soud ČR

25 Cdo 972/2018 - Nejvyšší soud ČR

 

Ke snížení náhrady škody podle OZ může dojít jen výjimečně. Soud přiměřeně sníží náhradu škody z důvodů hodných zvláštního zřetele (§2953 odst. 1 OZ). Pokud škodu způsobil porušením odborné péče ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, ustanovení §2953 odst. 1 OZ se nepoužije.

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §2953 OZ:

8 Tdo 190/2017 - Nejvyšší soud ČR

 

Způsobil-li škůdce škodu úmyslným trestným činem, z něhož měl majetkový prospěch, může soud na návrh poškozeného rozhodnout o uspokojení z věcí, které škůdce z majetkového prospěchu nabyl, a to i nepodléhají-li jinak výkonu rozhodnutí. Do uspokojení práva na náhradu škody nesmí škůdce nakládat s takovými věcmi uvedenými v rozhodnutí (§2954 OZ).

Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud (§2955 OZ).

 

Rozsah a způsob náhrady škody v pracovněprávních vztazích

V případě pracovněprávní úpravy náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli, aktuální účinná právní úprava zvýhodňuje zaměstnance. Podmínkou pracovněprávní odpovědnosti, jak již bylo zmíněno, je existence základního pracovněprávního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (§3 věta druhá ZP). Musí zde také existovat příčinná souvislost mezi zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a způsobením škody (§250 odst, 1 ZP). Zavinění zaměstnance musí prokázat zaměstnavatel, s výjimkou případů uvedených v §252 a §255 ZP.

Pokud nastane kumulace více škodních událostí, je nutné tyto předpoklady pracovněprávní odpovědnosti za škodu zkoumat u každé škodní události zvlášť. V tomto směru lze analogicky uplatnit rozsudek Nejvyššího soudu, který se vztahoval k dřívější pracovněprávní úpravě (k §172 a §179 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce):

 

„Škoda ve smyslu ustanovení §172 a §179 zák. práce není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen takovou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a která je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti. V případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.8.2002 sp.zn. 21 Cdo 1111/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, roč. 2002, pod poř. č. 199).

 

Podle §257 odst. 1 ZP je zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle §250, povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.

Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (§257 odst. 2 ZP). Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.

Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v §257 odst. 2, i náhradu ušlého zisku.

Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění (§257 odst. 4 ZP).

Je-li k náhradě škody společně zavázáno více zaměstnanců, je povinen každý z nich nahradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

 

Vzor výzvy zaměstnavatele k náhradě škody způsobené zaměstnancem z nedbalosti v systému EPIS >>

(§257 odst. 2 ZP a dále §250 ZP)

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §257 ZP:

21 Cdo 1924/2013 - Nejvyšší soud ČR

21 Cdo 4659/2016 - Nejvyšší soud ČR

 

Podle §258 ZP se při určení výše náhrady škody podle §251 (Nesplnění povinnosti k odvrácení škody) přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele. Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

Zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu vzniklou schodkem na svěřených hodnotách (§252 ZP) nebo způsobenou ztrátou svěřených věcí (§255 ZP), je povinen nahradit tuto škodu v plné výši (§259 ZP).

Je-li k náhradě schodku společně zavázáno více zaměstnanců, určí se jednotlivým zaměstnancům podíl náhrady podle poměru jejich dosažených hrubých výdělků, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši (§260 odst. 1 ZP).

Podíl náhrady stanovený podle §260 odst. 1 ZP nesmí u jednotlivých zaměstnanců, s výjimkou vedoucího a jeho zástupce, přesáhnout částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku před vznikem škody. Neuhradí-li se takto určenými podíly celý schodek, jsou povinni uhradit zbytek vedoucí a jeho zástupce podle poměru svých dosažených hrubých výdělků.

Zjistí-li se, že schodek nebo jeho část byla zaviněna některým ze společně zavázaných zaměstnanců, je povinen nahradit schodek tento zaměstnanec podle míry svého zavinění. Zbývající část schodku jsou povinni nahradit všichni společně zavázaní zaměstnanci podíly určenými podle §260 odst. 1 a 2 ZP.

Při určování podílu jednotlivých společně zavázaných zaměstnanců se vychází z jejich hrubých výdělků zúčtovaných za dobu od předchozí inventury do dne zjištění schodku. Přitom se započítává výdělek za celý kalendářní měsíc, v němž byla tato inventura provedena, a nepřihlíží se k výdělku za kalendářní měsíc, v němž byl zjištěn schodek. Jestliže byl však zaměstnanec zařazen na pracoviště během tohoto období, započítává se mu hrubý výdělek dosažený ode dne, kdy byl na pracoviště zařazen, do dne zjištění schodku. Do hrubého výdělku se nezapočítává náhrada mzdy nebo platu.

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §260 ZP:

21 Cdo 4711/2017 - Nejvyšší soud ČR

 

Pro posuzování rozsahu a způsobu náhrady škody jsou důležitá i „Společná ustanovení o povinnosti zaměstnance nahradit škodu“, uvedená v §261 až §264 ZP:

Podle §261 odst. 1 ZP zaměstnanec, který je stižen duševní poruchou, je povinen nahradit škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.

Zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou (§261 odst. 2 ZP).

Škodu je povinen nahradit i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§261 odst. 3 ZP).

Podle §262 ZP, výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel; způsobil-li škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem nebo jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši náhrady škody ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil.

Podle §263 odst. 1 ZP, výši požadované náhrady škody je zaměstnavatel se zaměstnancem povinen projednat a písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že je zaměstnanec povinen ji nahradit.

Uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svoji povinnost nahradit škodu zaměstnanec uznal. Dohoda podle věty první musí být uzavřena písemně (§263 odst. 2 ZP).

Výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její náhrady, s výjimkou náhrady nepřesahující 1 000 Kč, je zaměstnavatel povinen projednat s odborovou organizací (§263 odst. 3 ZP).

 

Vzor dohody o způsobu náhrady škody způsobené zaměstnancem v systému EPIS >>

(§263 a související ustanovení, a dále §261 a §262 ZP)

Vzor uznání závazku k náhradě vzniklé škody zaměstnancem v systému EPIS >>

(§263 odst. 2 ZP a dále §2053 OZ)

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §263 ZP:

21 Cdo 2811/2013 - Nejvyšší soud ČR

 

Podle §264 ZP z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit.

 

POVINNOSTI ZAMĚSTNAVATELE K NÁHRADĚ ŠKODY

Obecná povinnost nahradit škodu

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu je upravena v ustanoveních §265 až §275 ZP. V případě škodní události, která vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům jde vždy o odpovědnost objektivní. Zavinění ze strany zaměstnavatele se nezjišťuje. Zákoník práce rozlišuje:

• obecnou odpovědnost za škodu (266),
• odpovědnost za škodu vzniklou při odvracení škody (266),
• odpovědnost za škodu na odložených věcech (267), a
• odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání (269 a násl. ZP).

 

Podle §265 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

Zaměstnavatel není povinen nahradit zaměstnanci škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu, ani škodu, která vznikne na nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, které použil bez jeho souhlasu.

 

Vztahující se judikatura k ustanovení §265 ZP:

21 Cdo 3976/2013 - Nejvyšší soud ČR

21 Cdo 2863/2015 - Nejvyšší soud ČR

21 Cdo 5825/2016 - Nejvyšší soud ČR

 

Odvracení škody

Podle §266 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci věcnou škodu, kterou utrpěl zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže škoda nevznikla úmyslným jednáním zaměstnance a zaměstnanec si počínal způsobem přiměřeným okolnostem. Ustanovení věty první se vztahuje i na účelně vynaložené náklady.

Právo na náhradu škody podle §266 odst. 1 má i zaměstnanec, který takto odvracel nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže by byl povinen škodu nahradit zaměstnavatel.

 

Odložené věci

Podle §267 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Zaměstnanec by měl takovou škodu oznámit bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl.

Právo na náhradu škody se promlčí, jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl.

 

Vzor žádosti o náhradu škody na odložené věci v systému EPIS >>

(§267 ZP)

 

Rozsah a způsob náhrady škody způsobené zaměstnanci

Podle §268 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci skutečnou škodu. Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnanec požadovat rovněž náhradu ušlého zisku.

Škodu na věcech, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel zaměstnanci povinen nahradit do částky 10 000 Kč. Jestliže se zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu v plné výši (§268 odst. 2 ZP).

Právo na náhradu škody podle §268 odst. 2 se promlčí, jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl.

Vláda může zvýšit nařízením částku podle §268 odst. 2 ZP.

 

PRACOVNÍ ÚRAZY A NEMOCI Z POVOLÁNÍ

Odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání je upraveno v ustanoveních §269 až §271u ZP. Oblast pracovních úrazů a nemocí z povolání měl původně upravovat zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců. Jeho účinnost byla neustále odkládána, a aniž nabyl účinnosti, byl nakonec zrušen zákonem č. 205/2015 Sb. s účinností od 1. 10. 2015.

Poznámka:

Otázky náhrady škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání upravoval rovněž zrušený zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, s účinností do 31. 12. 2006, a to v ustanoveních §190 až §203, k nimž se v průběhu celé účinnosti zmíněného zákona nashromáždila rozsáhlá judikatura, která napomáhala k osvětlení a výkladu této poměrně složité problematiky. Ke stejné problematice, upravené nyní novým zákoníkem práce (§269 a násl.) je judikatura téměř mizivá. V závěru této části průvodce zmíníme tedy některé zajímavé judikáty ke zmíněným ustanovením §190 až §203 zákona č. 65/1965 Sb.

 

Rozsah náhrady škody a nemajetkové újmy a zproštění se povinnosti k náhradě podle ZP

Podle §269 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

Jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu.

Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí.

 

Zproštění se povinnosti k náhradě podle §269 ZP

Podle §270 odst. 1 ZP se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že škoda nebo nemajetková újma zaměstnanci vznikla

1. a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
2. b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit,

    a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

Podle §270 odst. 2 ZP se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že škoda nebo nemajetková újma zaměstnanci vznikla

1. a) v důsledku skutečností uvedených v 270 odst. 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo
2. b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

 

Zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen zaměstnavatel uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy.

Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.

Podle §271 ZP se zaměstnavatel nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela ani zčásti v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví (§266 ZP), pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

 

[1]      Bělina, M., a kol. Pracovní právo. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 344.